Květen 2009


3. Kapitola-ZzN

21. května 2009 v 19:31 | Champik |  Komixy→Zázrak z nebe
Já vím že tohle je dost krátké ale je to zatím takové "upozornění" že tu je tahle povídka.

Sam se spokojeně usmál. Tohle byl opravdu dobrý úlovek. Jedna překrásná klisna s urozeným držením těla a zdravé a silné hříbě. Jen ho znepokojovalo že klisna je březí. Ne to dobré nebylo. Nebyl přizpůsobený na to aby se něco takového stalo. Little Rabit- jak klisně začal říkat, se určitě chce o své hříbě postarat. Sice už jedno měla ale to bylo dostatečně odrostlé a mohl ho dát na vychování jeho nejlepší klisně hnědce Gladis. Ovšem s novým divokým přírůstkem to bude špatné.
Povzdechl si. Jeho poskoci se vraceli. Ale jeden zamířil k jeřábu a chtěl zvednout balíček v prostěradle na konci louky.
"Pane Brucknere! Když jste měl takovou radost s té klisny, přinesli jsme vám další!" Řekl starší a čekal odměnu.
"Hmm, no jinak bych vám dal opravdu výpověď protože.. Ale napřed, kolik koní je v tom stádě?
"No asi tak třicet. Proč?" Poznamenal pomocník sklesle a snažil si dát dohromady proč je jeho zaměstnavatel naštvaný.
"No to máte štěstí to stádo je velké, jinak bych se velmi rozzlobil protože si nemůžeme dovolit vybíjet tady koně. Ale teď se mi to hodí. Vemte sem tu mladou klisnu a s hřebečkem ji naložte do auta. Tu vůdčí dejte k louce kde bylo stádo a kolem ní nechte roztáhnutý ten ostnatý drát. Ona se z toho dostane s těmi nejmenšími potížemi ale vlci nebo jiná dravá zvěř s tím problém asi mít bude tak ji nechají.
*************************************************
Little Rabit se probrala. Uff, nechali nás tu. Pomyslela si. Flashy! Kde jsi? Klisna začínala zoufat. Ne to ne, její hříbě jí vzít nemůžou řekla si vyděšeně.


Brigita

11. května 2009 v 20:23 | Champik |  Komixy→Brigita



Ahojky, jmenuju se Brigitka a chtěla bych vám vyprávět svůj docela složitý příběh s mooooooooc krásným koncem.
Narodila jsem se na začátku léta v roce 2002 v malé stáji v Praze. Měla jsem tady svou nejlepší kamarádku Berušku, ale měla jsem tady i spoustu lidských kamarádek. Pucovaly mě, proháněly po výběhu, zkrátka mě měly rády. Chodila jsem do výběhu s Beruškou, mojí maminkou Babetkou, tetou Bárou, tetou Orinkou, tetou Mickou a často jsme pozorovaly přes plot taky mýho tatínka Barona. No jo, byl to hřebec a proto nemohl po výběhu pobíhat s náma.
Měla jsem je všechny moc ráda, ale přesto mi někdo chyběl. Potřebovala jsem někoho, kdo by aspoň obden přišel, vyčistil by mě a třeba by mě něco učil. Jo, je pravda, že nohy mi zvedali, na ohlavce jsem chodila a měli mě rádi, ale ostatní koníci měli někoho, kdo se o ně staral pravidelně, i Beruška.
Bylo to v březnu, když se k nám přišli podívat dvě holky a chtěly za náma chodit a starat se o nás, jako ty ostatní. K nám nedošly, protože nevěděly, že tam vzadu někdo je, tak jsme se na ně koukaly přes plot. Moc toho o koních asi nevěděly, ale vypadaly inteligentně. Konečně jsem měla větší naději, že budu mít SVOJÍ PANIČKU. Těšila jsem se, až přijdou znovu.
Trvalo to dlouho, ale přišly. O Berušku už se jedna holka starala, ale té nové to asi bylo fuk. Rozdělily si koho která vyčistí a začaly. Pak došlo na zvedání nohou a to já hodně nerada. Nejdřív přední, to jsem ještě držela, ale ta zadní už mě nebavila a ........... KOP!!! "Au, sakra, prosím tě Báro mohla bys jí vyčistit nohy? Dík moc!" A bylo to. Přišla ke mě ta, která nejdřív čistila Berušku a opatrně mě pohladila. Asi toho věděla ještě míň než ta první a nemotorně mi zvedla nohu. Držela jsem... Na všechny nohy jsem držela jak kámen. Jen jsem si přála, aby už nikdy neodešla. "Tak a je to, můžeš si jí dočistit!" Řekla, když mi položila poslední nohu! V duchu jsem se zatřásla... "To určitě, starej se o ní ty, tahle je stejně hodnější..." A bylo to!!!
Od té doby sem ty dvě holky chodily častěji a častěji. Pak najednou začala chodit ta moje sama. Později mi vyprávěla, že ta holka, která se dřív o Berušku starala nechtěla, aby se o ní starala ta druhá. Ta neměla o koho se starat, tak k nám přestala chodit. Nejradši jsem měla Báru, jak jsem později zjistila, že se tak jmenuje ta, co se o mě starala. Starala se o mě chodila se mnou na procházku, ale nic netrvá věčně...
Jednou, když jsme všichni, kromě táty Barona, byli ve výběhu uslyšeli jsme zvuk velkého auta. Mysleli jsme, že přivezli seno, ale rychle jsme se dozvěděli o co jde. Noví koně! Super, myslela jsem, že budu mít kamarády, ale bylo to naopak. Dnes přijel jen jeden, krásný hřebec Irského Tinkera, ale kam? Celý život běhal v Irsku po pastvách, ale co teď? Přitáhli ho do Prahy... Hlavního města Prahy... To jestě nebylo to nejhorší, ale mají přijet další, kam se vejdou? Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem,že omdlím. Ten u koho já žila celý život, a nebyl to můj majitel, měl teď možnost mít lepší koně než jsme byli my, Tarpani. A tak se rozhodl, že nás vrátí. Od té doby se o nás naše holky staraly, jak mohly a nevynechaly jedinou chvíli, kdy mohly být s náma.
Byly prázdniny a Bára nemohla být pořád se mnou a musela na nějakou dobu odjet... Tenkrát jsme se viděly naposledy. Byly jsme na procházce a užívaly jsme si krásný letní den. Já to celé tak moc nechápala a i naposledy jsem jí trochu pozlobila a trochu jsem toho i litovala, ale ona mě chápala a věděla, že mi ve dvou letech nemůže upírat hříběcí srandu. A pak... Odjela...
Nebyla se mnou když mě odváželi, ale já jí to nevyčítala. Měla jsem jí ráda a nemohla za to, že zrovna dnes, dva dny před jejím příjezdem, nás, všechny, odvezou.
Fůj, co to je? Tady se mi vůbec nelíbí! Tatínek byl přivázanej mezi kobylama a měli jsme fakt velkou podestýlku. Asi pět centimetrů mokrých pilin. A nikdo se o nás nestaral, celé dny jsme jen stáli a koukali. Začala jsem trochu i kousat, ¨ ale ne z toho, že bych neměla ráda lidi, ale ztratili mojí důvěru. Čekala jsem na den, kdy se otevřou dveře a já jen ušlyším to krásné "BRIGÍ" a uvidím Báru.
Jednou, když to tam vypadalo obzvlášť hrozně, jsem uslyšela známý hlas. Byla to Sylva,teda spíš žížalka, jak se jí u nás říkalo. A kde je Bára? Proč za mnou taky nepřišla? Ještě přišla Jitka. Jo... Je tady, teď si mě odvede a už se sem nikdy nevrátím... Mazily se s náma, ale hrozně provinile koukaly a nakonec se všechny rozbrečely. Chtělo se mi taky brečet, ale nikdy jsem to nedělala, tak nevím jak na to. Pak mi Bára šeptala do ucha, jak je to teď bez nás doma hrozný. DOMA, řekla doma... Co bych za to dala, abych se tam mohla vrátit... Ale co to bylo? Slyšela jsem jak mi Bára šeptala do ouška: Neboj, já přijdu a odvedu tě odsud, papa kočičko. A odešla. Nechápala jsem tu strašnou nespravedlnost, ale doufala jsem, že opravdu přijde.
Kolik jsme toho zažily... a to jsme se znaly jen půl roku... Nechtěla jsem uvěřit tomu, že by se na mě vykašlala. Nemohla jsem se koukat na mámu, ani na tátu. Už to nebyli ti hodní koně. Byl to boj. Jen nebýt poslední a nebýt odstrkován. Ale my, já a Beruška, nejmladší koně, jsme toho moc nezmohly. A Bára, hodná, milá kobylka, teď kousala a kopala. Kolik já od ní schytala kopanců, jen kvůli postavení ve stádu. Teď bylo takové postavení moc důležité a já ho neměla... Jen jsem bezbranně čekala.
Přemítala jsem si v hlavě pořád do kolečka, kdo za to všechno může, jestli mě Bára nechce, kde jsem udělala chybu... Zlobila jsem při čištění nohou, nebyla jsem ani chvilku klidná, ani chvíli jsem nepostála, byla jsem líná běhat, lekala jsem se naschvál, hrála jsem si na osla a na procházkách jsem se zasekávala a přesto mě měla Bára celou dobu nejradši... Co bych teď dala za výběh, za procházku, za vyčištění kopyt...
"A kterou to chcete?" "Pojďte já vám jí ukážu." Slyšela jsem zvenku a už jsem snad ani nedoufala... Zavřela jsem oči a čekala jsem... Najednou MĚ NĚKDO chytil za nos a řekl: TUHLE!!! Není to možný... Otevřela jsem oči a vidím Báru! Nejdřív jsem měla radost, ale pak mi došlo, že mě tam nechala 4 měsíce čekat. To už jsme stáli venku a já měla naklusat! Já běžím!!!!!!! A z radosti jsem si vyhodila a skočila Báře na palec! Ta zakopla, ale já dál běžela a táhla jí! Co to vyvádím?! Rychle jsem se zastavila a koukala jak puk!!! "Tak táta vám zavolá a odveze jí tam..." "Jasně! Papa Brigito!" A odešla!
Pak už si pamatuji jen jak mě narvali do hnusnýho, velikýho auta a vezli pryč. Až v tom autě mi došlo, že jedu někam úplně sama. Celý život jsem žila ve stádu a teď budu sama... Pak jsme zastavili a vedli mě ven. Byla už tma a já byla spocená k nepoznání. Stála tam Bára a měla říct jestli to jsem já, nebo nejsem. Pak jsme šli do velikýho domu, kde byli další tři koníci (později jsem zjistila, že nás tam je dohromady 14), ale byli větší než já. Bála jsem se, bála jsem se všeho a všech i Báry. Vydrhla mě senem, ale na mojí zimní srst to stejně nepomohlo, pořád jsem byla mokrá. Bára mi pořád něco vyprávěla... Z jejího vyprávění jsem si zapamatovala jen, že dnes je 10.12. 2004 a už mě od ní nikdo nedostane.
Ten den a další den jsem byla hodná, ale dnes jsem zase stará dobrá Brigita a zlobím Báru jak můžu! Mám se fajn, ale musím být zaměstnaná, kdykoliv mám chvilku volno, vzpomenu si na moje stádečko a strašně se mi po nich stýská. Pomalu si zvykám i na moje koňské kamarády, protože Bára se mnou nemůže být každý den (musí chodit do školy - chudák) a tak se musím zabavit jinak než kousání a žužlání všeho co najdu....... Je tady krásně a ty velké výběhy... Prostě nádhera... Přeju všem koníkům hodné pány a svoje stádo, klidně i lidské, které ho bude mít rádo!!! Vaše Brigitka.

Bleskovka č. 01

8. května 2009 v 21:40 | Champik
Bleskovka č. 1:
Víc c.č.

Competetion

6. května 2009 v 16:22 | Champik
(C) Charli

Ježdění 0.1

6. května 2009 v 16:08 | Champik |  Epona→Jezdectví
Tak, dneska jsem jezdila na úplně novém koníkovi. Je mu šest let a jmenuje se Olympus. Je to hnědák nebo ryzák s ponožkami na levé přední a zadních a má velkou lysinku. Narozdíl třeba od Berta je dost citlivka takže pobízení nebyl v podstatě žádný problém. Je nádherný a moc hodný.
Za Champa ani za poncly ho nevyměním ale z velkých koní je to můj oblíbenec.
Fotky dám taky ale až budou.